TDK aneb prima vandr za minulostí ...

12.01.2012 19:30

Bylo to skoro na konci prázdnin. Dostali jsme do rukou záhadnou mapu a moc nás zaujala. Byla moc hezky kreslená a hlavně slibovala prima dobrodružství. A tak se mí Medvědi vydali po stopách Dobrých kamarádů. Věděli jsme, že stejnou cestou jako my, se před třiceti lety vydala jiná skupina kluků a že poklad tam někde ve skalách nad jednou zapomenutou vlakovou zastávkou ještě stále čeká na další objevitele.  Budeme to my!
Šli jsme podle starých značek na skalách i stromech, hledali jsme indicie v polorozpadlém srubu a pak málem zabloudili v hlubokých lesích. Jen stěží jsme hledali další cestu, protože jsme přehlédli jednu značku a několik kilometrů šli špatně. S batohy na zádech jsme toho měli brzo dost, ale věděli jsme, že Tajemství dobrých kamarádů prostě musíme najít. Konečně jsme našli další část zprávy v bývalém dole a vyrytou na starém seníku. Kluci už byli unavení, tak jsme si uvařili večeři a pak zalehli do spacáků.  Dlouho jsme si pak do noci tiše povídali o projité cestě a o tom, co nás ještě čeká. Moc nás to bavilo.
Ráno jsme uklidili tábořiště a zjistili, že ne všem Medvědům se chce pokračovat. Byli unavení ze včerejšího putování, nabídli se, že budou hlídat batohy a zároveň dojdou doplnit zásoby do vesnice, a my zatím bez těžkých zad budeme pátrat po dalších indiciích. Zdálo se, že to je dobrý nápad.
Ještě v noci jsme rozluštili, kudy se máme vydat dál. Čekala nás Pavoučí jeskyně. Našli jsme ji docela dobře, ale dovnitř se nám moc nechtělo, protože zde bylo fakt dost pavouků. Nakonec indicii k další cestě našel nejmladší z nás, Pejsek. Ale rozbil si přitom koleno, ještě že máme s sebou každý malou lékárničku. Tak jsme brášku ošetřili a přes Lesní rybníček a Polní kovárnu došli k nejvyššímu bodu naší cesty, ke Strážnému vrchu. Zde na nejvyšším dubu byla umístěna poslední nápověda, vyšplhal jsem pro ni, konečně jsme vyluštili podivné trojčárkové písmo a mohli se vydat k cíli. Ale to místo bylo moc pěkné, nádherné výhledy do kraje, kluci si chtěli taky vyšplhat na přírodní rozhlednu, tak jsme poseděli a koukali na vesničky pod námi, kde možná i dnes žijí potomci Dobrých kamarádů. Telefonem se ozval i zbytek družiny, vrátili se z nákupu a hlásili, že je vše v pořádku.
Po rozlehlých loukách mezi lesy jsme se blížili k pásu skal. Tam někde je ukrytá Orlí jeskyně s pokladem. Hledali jsme ji už jen pár desítek minut, protáhli jsme se úzkou stezkou mezi křovím a skálou a najednou se před námi černal vchod do jeskyně se znakem Dobrých kamarádů! S bušícím srdcem jsme vstoupili a … našli. Krásná černá truhlice kryla kroniku a vlajku kluků, kteří si zde kdysi založili klub, ale vyhnala je z domova válka a zabrání Sudet. Kluci už dávno nejsou kluky, jsou to dědové, kteří zde nechali kousek ze sebe a svého dětství. Pro nás všechny, co šli a půjdou podle jejich nápověd, zde zůstala možnost nádherného putování, kterou na jejich památku udržuje jeden z nich. Uložili jsme vše zpět do bedny, zapsali své zážitky a díky do přiložené kroniky a opustili jsme Orlí jeskyni. Sbíhali jsme dolů k ostatním a těšili se, jak jim budeme o všem vyprávět. Nestačilo vyprávění, vrátili jsme se sem všichni a museli jim Orlí jeskyni ukázat.
Mrzelo nás jediné, že naše putování končí. Jenže Dan najednou vytáhl jednu knížku a ukázal další směr. O kus dál na severu nás čekala Soví jeskyně. Nahodili jsme batohy a vydali se k ní.

Na naší cestě při letním putování jsme za 9 dní ušli přes 120 km a navštívili nádherné a zapomenuté  kouty naší země. Prožili jsme spousty dalších dobrodružství a budeme na ně dlouho vzpomínat. A moc se nám líbí, že Tajemství dobrých kamarádů stále čeká na další kluky a holky, kteří půjdou stejnou cestou jako my. Přejeme jim na cestě hodně štěstí!